Hospicové hnutí existuje v několika zemích. Jeho cílem je poskytnout podporu - lékařskou, emocionální i duchovní - lidem, kteří umírají.
Lékaři pracující v hospicích rozvinuli metody terminální péče. Získali znalosti o účincích silných léků na osoby, které mají kruté bolesti a pociťují úzkost. Každý, kdo v hospicích pracuje, se také naučí, jak poradit, jak mluvit s umírajícími i jejich příbuznými o tom, co se s nimi děje. Bohužel, většina studentů medicíny se o terminální péči doví na škole velmi málo. Podpora umírajících, namísto hledání možností vyléčení, je obtížná pro nás pro všechny. Kde je život, tam je naděje, to může být sice pravda, ale přichází i čas, kdy máme všichni právo zemřít.
Když léčebná péče už nemůže nabídnout nic pro zlepšení zdravotního stavu, tehdy přichází čas pro nás pro všechny,. I když se hospicové hnutí staví proti eutanázii - aktivnímu usmrcování lidí, kteří umírají, přesto někdy využívá silných léků přinášejících úlevu. V některých případech - například při podávání velkých dávek morfia zmírňujících nesnesitelné bolesti - je pravděpodobné, že osoba zemře rychleji, než kdyby jí nebyla poskytována žádná léčba. Hospicové hnutí ale toto nepovažuje za eutanázii, neboť cílem je zvládnout symptomy, nikoliv někoho zabít.
Hospicová péče je zvláště potřebná v případě nádorových onemocnění a AIDS, i když získané zkušenosti a znalosti se uplatní i v řadě dalších případů.
Dr. Robert G. Twycross z University of Oxford ve Velké Británii komentoval veřejně dvě následující tvrzení uveřejněná tiskem: Hospice jsou schopné pomoci pouze 95 procentům pacientů. Hospice nemohou pomoci 5 procentům pacientů. Dr. Twycross řekl: "Obě výše uvedená tvrzení jsou nepravdivá. " Hospice mohou pomoci 100 procentům pacientů a snaží se o to mnoha různými způsoby, podle individuální situace a potřeb. Je ovšem pravdou, že hospice nemohou kontrolovat všechny symptomy po celou dobu. "Základem je změnit nesnesitelné ve snesitelné, a toho lze pohotově dosáhnout u přibližně 95 procent pacientů díky zkušenostem, vynalézavosti a pevnému odhodlání pomoci. U zbývajících asi 5 procent je mnohem těžší tohoto cíle dosáhnout, ale to neznamená, že pacientovi nelze pomoci, nebo že mu nepomáháme. "V extrémních situacích dostává pacient sedativa, aby mohl prospat i 24 hodin denně, pokud je to nezbytné, a tímto způsobem dochází ke zmírnění nesnesitelné fyzické bolesti anebo duševního stresu.
"Nikdo nemusí umírat v agónii. Není nutné legalizovat "zabíjení z milosti" - eutanázii, aby se stalo toto tvrzení realitou."