Pracovní maniaci jsou lidé, kteří jsou prací tak posedlí, že se stane jediným obsahem jejich života. Tito lidé jsou trefně pojmenováni americkým výrazem "workoholici", doslova přeloženo "alkoholici práce".
To, že se pro některé jedince stává práce posedlostí, má kořeny ve vysokém společenském hodnocení postavení jednotlivce v zaměstnání. Psychologové zjistili, že v současnosti dochází k ochuzování mezilidských vztahů. Dřívější uznání ze strany rodiny a přátel bývá dnes často kompenzováno honbou za kariérou a úspěchem v povolání. Tato náhrada však postiženým nestačí. Touha po uznání a pozorností stále vzrůstá. Protože však jejich mezilidské vztahy honbou za kariérou trpí, ocitá se pracovní maniak v bludném kruhu.
Pracovní maniak hledá své duševní uspokojení v práci, jeho pocit sebevědomí je závislý pouze na jeho pracovních úspěších. Chybějící komunikace s nejbližšími přáteli a známými se kompenzuje opět prací.
Rozeznat hranici mezi sebezničující pracovní mánií a lidskou pílí není v některých případech ani dost dobře možné. Téměř každý zažil situaci, kdy bylo nutno vrhnout se do práce s maximálním nasazením. Po splnění daného úkolu ovšem snížení pracovní výkonnosti nečiní zatíženému jedinci většinou žádný problém.
U pracovního maniaka však toto nasazení znamená útěk do práce: Pro něho již v životě neexistuje nic jiného. Posedlost prací vede nutně k tělesnému postižení: Může dojít k chorobám srdce, chorobné neuróze a nespavosti, někdy až k úplnému tělesnému a duševnímu vyčerpání. Aby mohly být zvládnuty nadměrné pracovní úkoly, následuje často i útěk k drogám, alkholu, nikotinu a uklidňujícím nebo naopak povzbuzujícím lékům.
Jak tomu bývá při všech závislostech, domnívají se mylně také pracovní maniaci, že mají všechno pod kontrolou. Teprve když vyčerpá maniak všechny energetické rezervy, dospěje k názoru, že musí něco změnit. Uniknout z tohoto bludného kruhu lze pak pouze pomocí psychoterapie prováděné odborníkem.
V poslední době, s rozšířením heren s herními automaty, dochází k velkému rozvoji hráčské vášně i v naší republice. Bohužel touto chorobnou úchylkou bývají postižení hlavně děti či velmi mladí lidé. Skutečností v každém případě je, že závislost na hrách je podobná závislosti na alkoholu nebo na drogách. Postižení nejsou schopni odolat touze po hře. Tato ztráta sebekontroly může hráče dohnat nakonec až k úplnému finančnímu zruinování sebe sama a často i své rodiny. Vyskytlo se dokonce i několik případů vraždy rodičů či příbuzných - mladiství chtěli tímto způsobem získat peníze na další hry v hernách s automaty.
Základním předpokladem úspěšné léčby je názor, že jde o nemoc. Teprve když postižený sám pozná, že není schopen své hračské chování kontrolovat, existuje šance na osvobození se z této závislosti. "Hrát jen trošku" není možné.
Stejně jako se abstinující alkoholik požitím i jen nepatrné množství alkoholu stává opět závislým, tak vyléčený hráč upadne znovu do své závislosti, když se nechá svést třeba jen k "k jedné malé hře".
Cílem léčby je absolutní abstinence. Tím, že struktury hráčské závislosti jsou tak blízké ostatním druhům závislostí, je možné léčit hráče ve skupinách pod vedením psychiatra či psychologa podobně jako alkoholiky. Napomoci by mohly i obecní vyhlášky, podobně jako ve Spolkové republice Německo, kde některá města dokonce povolují provoz hracích automatů až v pozdních večerních hodinách, například až po 22 hodině.
Pomoc pro hráčské maniaky - tzv. gamblery
Tak jako pro alkoholiky existuje "linka důvěry pro alkoholiky", je dnes zřízena "linka
důvěry pro hazardní hráče" - ve které naleznou radu a pomoc nejen tzv. gambleři, ale i
jejich rodinní příslušníci.
Zdroj: www.linkaduvery.cz