Státní i nestátní instituce by měly v kontaktu s rodinami se zdravotně postiženým dítětem brát v úvahu tyto zásady:
1. Podpora rodiny by měla znamenat podporu celé rodiny. To znamená nejen dítěte s postižení, ale také rodičů a sourozenců.
2. Vždy by se mělo ke členům rodiny přistupovat s úctou a s respektováním individuálních potřeb a přání rodiny.
3. Podpora rodin by měla podněcovat začlenění dětí se zdravotním postižením do společnosti - veškeré služby by měly umožňovat začlenění a účast dětí se zdravotním postižením do společenského života.
4. Podpora rodiny by měla stavět na stávajících přirozených zdrojích podpory. TO znamená, že by se měla upřednostňovat a posilovat již existující společenská síť - širší rodina, přátelé a kolegové, sousedi a společenské skupiny. Profesionální či agenturní služby by měly přijít na řadu teprve tehdy, když tyto přirozené zdroje podpory nefungují.
5. Když se státní nebo nestátní organizace zabývají pomocí rodině se zdravotně postiženým dítětem, měly by vnímat potřeby rodiny i dítěte z perspektivy daleké budoucnosti.
6. Rodiny by měly dostat podporu potřebnou k tomu, aby mohly mít své děti doma. Služby poskytované rodině by měly být založeny na principu "cokoli je potřeba" - měly by být pružné, zaměřené individuálně a schopné vyhovět nejrůznějším potřebám.
7. V rámci podpory rodiny by mělo být umožněno rodinám podílet se na rozvoji a kontrole služeb. Vychází se z toho, že ten, kdo nejlépe zná své potřeby, je právě rodina sama.
8. Všechny děti, bez ohledu na jejich zdravotní postižení, patří do svých rodin a potřebují trvalý vztah k dospělým. Podpora rodiny tedy znamená především podněcování vztahu rodiny k dítěti a k ochraně rodiny. Pokud je nutné na čas odloučit dítě od rodiny, je třeba vyvinout úsilí o sjednocení rodiny, případně podporovat adopci dítěte, pokud sjednocení rodiny není možné.
9. Pokud děti nemohou z nějakého důvodu zůstat ve své rodině a musí se umístit mimo rodinu, je potřeba toto řešení pokládat za dočasné a co nejdříve vyvinout úsilí ke znovusjednocení rodiny.
10. Pokud chybí tato možnost a chybí-li snaha rodičů o sjednocení rodiny, je potřeba prosazovat v zájmu dítěte adopci. Jde o naplnění práva každého dítěte o naplnění trvalého vztahu alespoň k jednomu dospělému člověku. Kdykoliv je to možné, měli by se plánování adopce účastnit členové budoucí adoptivní rodiny.
11. V případě, kdy se o dítě nemůže starat vlastní rodina a není možné provést a ni adopci, měly by děti mít možnost žít v pěstounské rodině. Pěstounská rodina je z hlediska naplnění práva každého dítěte na stabilní domov a trvalé vztahy sice méně vhodná než adoptivní, ale je třeba ji dávat přednost před umístěním v ústavní péči nebo jiným umístěním mimo domov.