Má-li se zachovat kontinuita života, růstu a zdraví, musí být strava organického původu. Anorganické látky sice organismus stimulují, ale současně ho poškozují. Používají-li se delší dobu a ve větších dávkách (např. chuťové přísady), mohou poškodit některý životně důležitý orgán. Nejběžnější anorganickou látkou je kuchyňská sůl, chlorid sodný.
- Sůl v organismu působí velmi dráždivě a zabraňuje vylučování látkové výměny.
- Choroby ledvin se často projevují otokem, což je důsledek nadměrného množství soli v organismu.
- Chlorid sodný také brání vylučování močoviny a zhoršuje příznaky revmatismu a ekzémy.
- Pokusy prováděné na zvířatech, která měla nadměrný přísun soli v potravě, ukázaly, že jejich játra byla plna
krystalů močoviny a jejich selhání příčinou smrti.
- Sůl zvyšuje krevní tlak a povzbuzuje činnost nadledvinek. Důsledkem je pocit tepla, bdělosti a zdánlivě dobrého
zdraví. Je však tento stav odrazem skutečnosti? Vědecky je dokázáno, že některé kmeny amerických indiánů a
Eskymáci sůl nikdy nejedli a přitom se těšili dobrému zdraví. Staří Římané sůl považovali za posvátnou a není
země, která by neměla řadu přísloví, týkajících se soli.
Sůl v malých dávkách má povzbuzující účinky. V silné koncentraci se užívala jako přípravek k balzamování mrtvých těl. I dnes se nám daří mumifikovat naše živá těla množstvím soli, které přijímáme ve formě salátových zálivek, omáček a koření. Pohlédneme-li na sebe, uvidíme četné znaky těchto mumií: suchou pokožku, scvrklá těla a bílé vlasy... symboly poškozených jater a sklerotických ledvin.
Množství chloridu sodného, které lidé přijmou ve formě kuchyňské soli, mnohonásobně překračuje skutečnou spotřebu organismu. Soli je ve všech potravinách tolik, že pokud se nejedná o speciální neslanou dietu, je málo pravděpodobné, že by jí v organismu byl nedostatek. Téměř vždy má tělo soli dostatek.
Co je příčinou takové škodlivostí soli?
- Pokud její tělo přijímá málo, je její nadbytek vyloučen ledvinami a potem.
- Ve větších kvantech však organismus sůl zadržuje a dochází k její nadměrné koncentraci v krvi. Tento jev se
nazývá hyperchloremie .
- Nemocný se cítí dobře tak dlouho, dokud nedojde k větším ztrátám soli, např. pocením. Důsledkem je deprese.
Vytratí se stimulace solí, navíc je také porušena i osmotická rovnováha tělních tekutin. Použije-li jedinec v takové
situaci opět sůl, rovnováha se obnoví, projeví se stimulační schopnost chloridu sodíku a pacient se zase cítí
normálně.
Proto řada lékařů při nadměrném pocení doporučovala zvýšený příjem soli ve formě nápojů nebo tabletek. Lidské tělo se může soli rychle zbavit pocením nebo ji vyloučí ledvinami. Je-li organismus silný a jsou žlázy s vnitřní sekrecí plně funkční, soli v těle zůstává málo. Při jejich poruše se sůl zadrží a dostaví se škodlivé následky. Dochází k tornu ve třech etapách:
- V první fázi reagují játra a ledviny. Zvýší se koncentrace soli v moči, aniž by pacient pozoroval
jakékoliv příznaky. Cítí se zcela zdráv.
- V druhé fázi již dochází k poškození orgánů. V moči se občas po větší námaze nebo po vydatnějším jídle objeví
bílkoviny.
- Třetí fáze znamená těžké poškození ledvin. V moči zjistíme hnis, červené krvinky, bílkoviny a tkáňovou drť.
Ledviny jsou natolik poškozeny, že nejsou schopny další sůl vylučovat. To je stadium, kdy lze nemocným jen
málokdy pomoci dietním opatřením.
Nejlepší léčbou je prevence. Nadměrné solení potravin je velmi špatným zvykem. Příroda nám potřebné látky nabízí ve stoncích, kořenech a listech rostlin a ovoce. K nadměrnému shromažďování a vylučování soli močí a potem pak prostě nedochází!